Homeoffice jako rodinný výlet autem

V Angličtině existuje takový hezký idiom nebo-li konstatování situace:

From the trenches.

V překladu “ze zákopů” myšleno tím bitevní zákopy a to i v přeneseném významu. V Češtině se příliš tohoto slovního spojení nepoužívá, spíše uslyšíte “pod palbou”.

Já mám raději ten první termín. Tak jako tak, obojí naznačují o jaký proces asi jde. Děláte něco za situace která se vymyká normálu či přímo může být okolím ohrožena.

Pro mě je současná situace něco jako vývoj SW ze zákopů. Taková jízda autem na dovolenou s celou rodinou spíše než usilovné soustředění a vytváření virtuálních hodnot.

Ráno oškrábu čelní sklo v koupelně, nastartuji mozek, nechám ho trochu zahřát u zpráv a vyrazím.
Co ale čert nechtěl! hned za rohem je zácpa.
Dva spolujezdci se na zadním sedadle perou o poslední zbytky marmelády z lednice.
Vystoupím a zkusím situaci urovnat. Po dobrých patnácti minutách můžu zase nasednout za volant a vyrazit.

Ouha. Má žena, také řidička, která trpělivě čekala až vyřídím situaci v zadu, má problém s pásem. (čti: připojením)
Chvíle lomcování… a teď hotovo. Můžem.
Hlavně žádný stres.

Zpočátku vypadá cesta opravdu téměř idylicky, klídek a milá společnost.
Bohužel u křižovatky musím prudce zabrzdit a přeřadit. (čti: Přichází ranní standup s kolegy a hledám sluchátka)
V té vteřině se vylévá kafe na palubní desku (čti: klávesnici).
Sakra.
S tím nikdo nepočítal. Musím zastavit a u příští benzínky a dát tohle do pořádku.
Na tváři cítím pohledy výčitek spolujezdce, že jsem ji neupozornil.
Jak asi…
Automozek zase stojí a je naštvaný na celý výlet. (čti: homeoffice)

Než tenhle binec pořeším objevují se ti dva zezadu, jestli také neopravím hukot v rádiu. ( čti: Rozuměj televizi/tablet/něco pro mne nedůležitého)
Chvíli mi trvá jím objasnit že autorádio k jízdě nepotřebují.
Nabíráme v plánu solidní zpoždění.

Pro upřesnění. Normálně můj automozek pracuje v tzv. flow. duševním stavu, kdy jedu na vlně soustředěné motivace.
Někteří z nás pracují jen pro dosažení tohoto stavu a cokoli ostatního jim dobrý pocit nepřináší. My ostatní ho alespoň na chvíli potřebujeme abychom udělali to co po nás v práci chtějí.
Pokud však zastavujete každých pět minut, na flow zapomeňte.
K jeho nastartování je potřeba minut asi dvacet.

Palubní deska (rozuměj: stůl a klávesnice) je nějak otřena a přeci jenom znovu nastartuji.

Jen co ujedu první metry volá kolega že potřebuje něco probrat, což je normální a obvykle v klidu řešitelné. Ale jak mu teď říci že nejedu sám a že to nepůjde?
O spolucestujícím pomlčím a místo toho se tím celý hovor stresuji. Neposlouchám ho pořádně a na ničem se nedomluvíme. Budu to muset řešit zdlouhavě po emailech.

Co je ale horší, ve vozidle je mobilů hned několik.
Za chvíli jeden zazvoní u ženy a vytrhne můj automozek z rozjímání. (čti: Automozek píše nějaký rutinní kód aby alespoň něco udělal)
Dalších deset minut musím chtě nechtě poslouchat co se mě nikterak netýka.
Zkuste se u toho soustředit na svoji cestu. (čti: Napsat jakýkoli kód !!!)
Můj stres tím ještě naroste.

Nejraději bych vystoupil a šel pěšky.
To jsou ty momenty kdy závistivě pokukuji po ostatních řidičích kteří nikoho nevezou. (rozuměj: sedí doma na home office sami)
Chudáci opuštění… tak vyrovnaní… se svým klidem.
Dopíjím zbytek kafe.

Za chvíli bude pauza na jídlo, neb svačina došla. Také nějaké to WC a nezbytné protažení z toho věčného sezení v autě. (čti: Doma u počítače)
Už teď ale musí můj automozek řešit kde a kdy zastavit místo toho aby se soustředil kam dojet. (Dodělat cokoli co je moje práce)
A to je teprve poledne.

Takto to jde krásně celou cestu.
Pokud to beru tak že můj automozek má za úkol dovést všechny do cíle, tak se to možná splní.
Otázkou je, kdy bude potřebovat nějakou generální opravu.