Česká pošta je úplně nejdál

U nás v Horních Měcholupech jsme už úplně nejdál.
Teda alespoň Česká pošta.
Na pobočce ani poštovní schránku nemá.
Fakt. Nekecám.

Image by DANIEL Deusdete from Pixabay

Zjistil jsem to před pár měsíci, když jsem šel odeslat docela obyčejný, oznámkovaný dopis, který se již více než sto let háže do schránky.

Je pátek odpoledne, venku hrozen lidí funící do roušek. Prostě klasika.
Venku poštovní schránka není, tak vlezu dovnitř a hledám.
Obejdu všechny pultíky, stolečky, židličky a přihrádky s letáky.
Nic.
Udělám ještě jedno kolečko a zase nic.
Někteří čekající začínají při pohledu na mne nervózně přešlapovat a pocukávat.
Oukej tedy.

Abych nedráždil místní komunitní zvyklosti neochotně si vezmu lísteček na “Odeslání poštovní zásilky” a jdu čekat.
Už ale ve mě tiká ta pravá nálož zákaznické asertivity.
Dav se vrací zpět do poštovní letargie.

Po dobrých deseti minutách se dostanu na řadu.
Rázně vyrazím k přepážce s rukou nataženou předávám dopis slečně na druhé straně.

“Potřebuji odeslat tady ten dopis a nenašel jsem poštovní schránku.” Povídám a stahuji razanci na úroveň “přijatelného idiota”.

“My nemáme poštovní schránku” Odvětí slečna naprosto nezúčastněně. Bere si dopis, dává razítko a háže někam dozadu.

“Jak to že nemáte? Kam vám lidé tu poštu teda dávají?” Držím se nastoupené linie, žádám vysvětlení, ale cítím že útok se mi trochu drolí.

“No sem, na přepážku.” Znovu naprosto nezúčastněně.

“Takže tu mám pokaždé čekat?” Přitáhnu šrouby a v hlavě už ladím další pancéřové argumenty.

“Ne nemusíte. Prostě to můžete předat kdykoli tady na přepážce bez čekání.”

Diskuse je u konce. Munice se mi vysypala z vozíku.
Opouštím okénko stejně rychle jak jsem přišel jen s dvojnásobným rozčarováním.

Je to fakt. Česká pošta je ještě dál než jsem čekal.
Už i poštovní schránky zrušila. Jsem odsouzen k pokoutnému strkání korespondence na přepážky mezi přískoky pravověrných čekajích s poctivým číslem. Trýznit se vyčítavými pohledy ostatních, kteří mě budou sledovat za pohrdání řádem a poštovní disciplínou.
Pokaždé budu muset hrát divadlo, snažit uklidnit své vnitřní napětí a to z důvodů které mi ani nejsou známy.
V tomhle podniku jsem předurčen k absolutní ztrátě zákaznické důstojnosti.

A také se tak od té doby děje. Schránka se neobjevila. Ale já se nevzdávám! Takže dokud si Česká pošta bude hrát na poštu, já si budu hrát na poštovní schránku! Nikdy se nezapomenu zmínit o tom že “ji prostě nemají!” . Nikdy! To si na České poště zapamatujte!