Suchej únor na poušti

Některé aktivity ve veřejném prostoru u mne mají zcela jiné účinky než by jejich tvůrci očekávali. A myslím že nejsem sám. Prostě vás to někdy mine, nebo vyvolá efekt zcela opačný. Takovou, dle mého povedenou záležitostí, je suchejunor. Odkaz jsem si rozkliknul a říkám si. Sakra, já bych se něčeho i napil. Pak si ale sednu ke stroji, místo do gauče se sklenkou, a píšu tohle.

Zcela zodpovědně prohlašuji, že jsem se naposledy opil naposledy před loni v létě.
Bylo to na místě, které nemohu upřesnit, neb se jednalo o dětský tábor, kde jsem požil cca 1dc slivovice, což poslalo mé tělo do kolen a ke kyblíku. Od té doby nic.

Ale pěkně popořadě.
Nikdy jsem nebyl veliký piják. I když jsem za mlada pracoval dvě léta v hospodě. Nikdy mě to k alkoholovému opojení netáhlo. Pokud vidíte, co s lidmi alkohol dokáže udělat, držíte si přirozeně odstup. Pivo mám však rád.

Myslím však, že o schopnost pít, jsem začal přicházet až během svého pobytu v zahraničí.
Kombinace náročného života v cizím prostředí, s novými členy rodiny, náloží odpovědností a povinností spolu s nulovou oporou okolí u mne zcela eliminovala některé prvky zábavy.

Prakticky byly roky, kdy jsem navštívil restauraci nebo hospodu, jen dvakráte do roka. Na vánočním večírku a při návštěvě Čech.
Ano, určitě nějakou tu sklenku s přáteli jsem popil i mezitím, ale vybavuji si tak jeden nebo dva momenty “opilcova rána” s dětmi na hlavě, které jsem nechtěl opakovat. Být v pět ráno připraven na jakékoli výzvy ratolestí, to byla vždy pro mne větší (a v mnohém drsnější) jízda.

Samozřejmě se dá pít i doma. Podle jedno dotazníku rozesílaného místní ‘Kommun’ mě vycházelo zajímavé skóre.
Ovšem do té doby než jsem zjistil že nealkoholická a nízkoalkoholická piva se nezapočítávají. Takže moje ‘jedno k večeři’ byli mimo soutěž. Dnes si nedávám ani to.

Ale abych svůj sebeobraz poupravil.

Nejsem asketa!
Rozhodně se za něj ani nepovažuji.
Láhve alkoholu, a to i tvrdého vlastním.
Mám rád dýmku a rum, dobré pivo, a neopovrhnu ani dobrým vínem.
Je mi někam zmizela potřeba popíjení alkoholu a rapidně se mi snížila odolnost organismu.

Po upřednostnění dětských plenek před lahví koňaku jsem směle pokračoval k další překážce, která mi zkřížila cestu v jeho požívání po návratu do Čech.
Zdravotní komplikace trvalého charakteru, které vyžadovaly léčbu rozličnými léky, ještě více nabourali schopnost metabolizovat alkohol mé, už beztak netrénované, játra.
To jsem záhy zjistil při jeho konzumaci. Jedno pivo mě přivodilo bolesti hlavy a rozhozený žaludek na dva dny. Loni jsem to považoval za docela podezřelé, tak jsem zašel za svojí léčitelkou a povídám o tom.

“Nemůžu pít alkohol. Dělá se mi z něho špatně.” Povídám ji tuto objevnou informaci.
“Ke mě chodí lidí kteří mají alergii na alkohol a chtějí pít. Tak jím to umožním. Ale nevím, jestli dělám dobře.”
“Vy jste asi jiný případ. Podíváme se na to.” Odpověděla. A jak řekla, tak udělala.
Vzala ampule, proměřila vibrace těla. Udělala masáž.
Výsledek dobrý.
Žaludek se zlepšil, ale trénovanost organismu zůstala stejná. Stejně jako chuť na něco ostřejšího. Ta se neobjevila.

Je to prostě tak, jak říkají ostřílení štamgasti.
Pití se musí trénovat. Na to já nejsem.
Raději jsem přijal fakt, že mi alkohol nedělá dobře.

Od té doby vyhrazuji sklenky a sklenice s něčím “dobrým” horkým letním večerům na chalupě. V míře pouze omezené. Vím, že můj limit je ohraničen cca třemi pivy nebo sklenky vína. Dál se už neopovažuji. V Čechách, kde je pití piva zlatý standard, jsem se stal exotem.

Takže teď, když vidím suchý únor, říkám si že bych se docela napil, ale za ty komplikace mi to nestojí. Nevím, jestli se mám osobně radovat, nebo smutnit.

Tak jako tak. Všem těm, na které tato kampaň míří, přeji hodně sil na jejich cestě k suchu.